Doba roušková a housková

Na minulé úvodce jsem se honosila novou jarní manikúrou. Teď moje nehty rozhodně k chlubení nejsou. Ale kdo by se staral o takové povrchnosti. Naopak bych mohla na titulku dát první vlastnoručně upečené housky nebo pokus o domácí výrobu roušek. Ale toho jsou plné sociální sítě, stejně jako různých výzev. A tak místo milované práce a trajdání po Cityparku, hledám alespoň trochu přijatelné fotky z mládí, kde nejsem ostříhaná podle kastrolu, dále zkoumám své černobílé fotky, které nevypadají, že si je pro jistotu připravuji k nekrologu, a pokouším se dělat všechny ty akrobacie s vínem, co zvládáte vy, a já bych je dozajista taky zvládla, kdybych pila to víno.

Uklízím, hrajeme hry a učím své čtyřleté dítě abecedu, aby si mohlo číst samo pohádky. A já tak mohla spát každý den déle než do šesti. Smiřuju se s tím, že se mi mateřská protáhne ze čtyř na pět let a vlastně si to užívám. Většinu času. Zhruba od devíti ráno do sedmi večer. Možná začnu pít to víno. Stýská se mi po všech milovaných a bojím se o ně. Snažím se sledovat zprávy jen jednou denně, nebrečet u záběrů ze zahraničí a zůstat pozitivní. Ne, zůstat optimistická!

Žiju si tu ve své bublině, raduju se ze solidarity a dobrých srdcí kolem sebe, občas nadávám na věci, které ale nyní nemohu ovlivnit. Rozčiluju se nad nezodpovědností hospod, které si dělají mejdánky, stejně tak si klepu na čelo nad udavači, kteří vás vyfotí bez roušky na vašem vlastním pozemku 20 metrů od civilizace, když jdete vynést koš. Už mi z toho trochu hrabe, tak jsem se rozhodla pro mega výlet, čti „tento týden nakoupím já“.

V životě se štítím několika věcí. Pavouků, lživých pomluv (pozor, neplést s nezávadnou konzultací objektivních skutečností s kámoškou), bakterií a bacilů. Proto nechápu opatření, která doporučují nedotýkat se holou rukou tlačítek na semaforu nebo výtahu. To jako někdo dělal?????
I proto jsem měla doma vždy v zásobě alespoň několik roušek, gumových rukavic, Detolů, Sanytolů, Septodermů a jeden oblek do radioaktivního prostředí. Dělám si samozřejmě legraci. Žádný takový oblek nemám. Od kamarádek jsem si sice za ta léta vysloužila přátelskou přezdívku savopinda, ale nyní se moje úchylka konečně hodí.

Ale zpět k tripu do civilizace. Vybavila jsem se rouškou, gumovými rukavicemi, vlastní taškou a brýlemi a vyrazila jsem do Alberta. Zákazníci byli ukáznění a ohleduplní, ale nebyl to veselý pohled. Rozestupy nečinily dva až pět metrů, ale rovnou deset. Když jsem zamířila do „obsazeného regálu“, ostatní se na mě dívali, jako kdybych se zrovna vrátila z italské lyžovačky. Nevěděla jsem, jestli toho mám v košíku dost, aby můj nákup nebyl okolím vyhodnocený jako zbytečný, případně jestli není trestné, že jsem ukořistila poslední droždí. V duchu jsem děkovala, že nemám respirátor, ale obyč roušku, že nepotřebuji žádnou mouku, kterých je ale mimochodem pořád dostatek, stejně jako dalšího zboží. Chyběly mi lidské úsměvy a pozdravy. S lítostí jsem se dívala na osiřelé velikonoční čokoládové zajíčky a vadnoucí květiny. A taky na ty bílý Guessky v Humanicu za výlohou.

Chci vyjádřit obdiv a poděkování všem těm, kteří stejně jako zdravotnický personál musí do pověstné „první linie“, kde jsou denně vystaveni možnosti nákazy. V Cityparku jsou stále otevřené některé prodejny, například Plasma Place pro darování krevní plazmy, výdejní místo Datartu, Pet center, lékárna Benu, drogerie DM, banky a mobilní pohotovosti. V obchodech probíhá pravidelná dezinfekce pultů, zábradlí, tlačítek na bankomatu, madel eskalátorů. V lékárně mají dokonce dvakrát za den přestávku na kompletní údržbu prostor.

Všichni děláme, co můžeme.
Přeji hlavně zdraví, racionální uvažování a ať vás neopouští humor. Těším se na vás.
A na horkou čokoládu z Tchiba nebo Lapka, kde se jí ale musí říkat horký čokoládový nápoj, a kde pro mě začínal den.

Držte se

Anička